Jen tak si ležím ve spacáku v podsadovém stanu a už mě příjemně budí tóny kytary. Vylezu ze stanu a připojím se ke zpívání dnešního budíčku. Pozoruji jak dalších 24 ospalců, z toho 15 skautů a skautek, leze ze stanů. Už jsme všichni, a tak pomalým tempem vyrážíme dolů z louky nad vesnicí Dyjička, se protáhnout. Na snídani běžím tryskem, jelikož mám už ukrutný hlad. Po lahodné snídani si ještě rychle uklidím stan (kvůli bodování) a už se píská nástup. Oblékám si skautský kroj a pomáhám sestře urovnat šátek.
Vyrovnáme se do řad a zazpíváme 1. sloku Junácké hymny, poté se rozejdeme ke stanům, aby nám je vedoucí mohli obodovat. Petra k nám přijde, přimhouří oči a kriticky si změří vnitřek stanu, poté si zapíše dva body (což je maximum) a jde dál.
Převlékáme se z kroje a shromažďujeme se v kuchyňce. Na stole jsou přilepeny nějaké papíry a mně bleskne hlavou: „Civilizace“. Všichni očekáváme totéž, ale Potápku běžícího s plechovou hlavou bůhvíčeho-nejspíš mistra Yody v ruce, nikdo nečekal. „Šamane, šamane, tohohle jsem zabil támhle dole, slídil tam.“ Pešl (momentálně „šaman“) se dramaticky dotkne plechové hlavy, obrátí oči k nebi a pronese: „Na naši osadu jsi snesl veliké neštěstí, vyhořela až do základů a my teď musíme vše postavit a vypěstovat zase znovu.“ Skončilo krátké představení a my se seskupujeme do čtyř týmů, dvou holčičích a dvou klučičích-jak nečekané.
Abyste pochopili, co je hra „Civilizace“, jedná se o většinou celodenní hru, ve které si sami musíte „vypěstovat“ jídlo. A tak si náš tým zakladá první políčko a máme sad (pět větví zapíchnutých do země) „Tak co si uděláme k obědu?“, ptám se. „Co buřty.“ odpovídá mi vzápětí Tučňák. „JÓ“, jednohlasně se ozvalo od zbylých holek. Tak postavíme chlívek a uděláme prasátko. Ale znáte tu pohádku o třech prasátkách, jak vlk foukne a domeček je ze slámy, a ten se zboří? Tak nám zafoukal větřík, a chlívek dole. Tak ho znovu postavíme. Přicházejí další trable, je skoro poledne a my měli zatím jen jedno jablko pro nás pět. Všechny jsme kapku nerudné, ale musíme to nějak zvládnout.
Tak živoříme dál a já se těším na závěrečnou část hry, což jsou zámořské plavby, při kterých se snadno dají získat různé dobrůtky, jako například ananas. Ale zjistíme, že musíme mít, pokud chceme vyplout, dvě stavby a tři pole. Nastává problém. My máme jednu stavbu a jedno pole a druhé holky zase dvě pole. Tak se dáme dohromady a já svážu poslední stavbu. Je to. Můžeme podnikat zámořské plavby. Zbývající dva klučičí týmy přilezli s prosíkem, zda bychom mohly vypravit i jejich lodě. My jim vyhovíme, ovšem za poplatek padesát procent toho, co přivezou. Ujednáno a my si i přes předchozí stres a nepříjemnosti užíváme sladkou odměnu v podobě různých oříšků a ovoce.
Toto byl jen jeden, trochu netradiční den, našeho tábora.
Bára Smutková – Lachtan (čerstvě roverka – 15 let)
Tento článek vyšel v Kobylístku září 2017
Další fotky z tábora najdete v naší galerii.
